OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
LACUNA COIL se před pár lety chytla komerční vlny a ze svých snových počátků se chtěla přesunout na pulty mezi mnohem zvučnější jména. Bohužel však tento tah úplně nevyšel, alespoň co do osobitosti projevu kapely. Nebudu zastírat, že po „Karmacode“ jsem nad LACUNOU zlomil hůl, ale i tak jsem si jejich novinku nenechal ujít, i když jen ze sentimentu. Ale to pro tuto chvíli nechme stranou, další tři roky uplynuly a kapela měla spoustu času na komponování nového materiálu.
Svůj styl již definovali před více jak deseti lety a v podstatě až na drobné obměny se jej drží i nadále. Hlavní devízou je stále duet Cristiny Scabbie a Andrea Ferra. Cristina se za těch několik let citelně vypracovala (mám na mysli hlasové schopnosti) a i díky ní si kapela drží v rámci žánru stále ještě dobrý standard, i přes občasné tvůrčí kotrmelce. Andrea hraje „druhé housle“, nicméně jejich duet ke kapele patří a jinak si to ani představit nelze. Sestava zůstává od posledně nezměněna. Jen ony charismatické, teskné melodie, kterými na sebe kdysi upoutali pozornost, se postupem času staly veselejší a otevřenější i pro posluchače, co nechodí jen v černém oblečení. A přesně tenhle trend kapela drží i nadále. S jedním rozdílem, v „Karmacode“ byla cítit snaha o natočení mainstreamového alba, aktuální album je v tom až po uši. „Shallow Life“ je nasáklý italským temperamentem, cpe do nás taneční rytmy, elektroniku i veselé melodie. Byť úvodní „I Survive“ (bez obav, nejde o cover verzi, další „Enjoy The Silence“ si naštěstí odpustili) nás jako by svou intimní atmosférou a pěknou melodií chtělo vzít o jedno desetiletí zpět. V podobném duchu jsou už jen asi dvě skladby v závěrečné části alba, jinak je „Shallow Life“ až překvapivě pozitivně nabité album. Svůj styl de facto neposunuli ani o píď, jen to vzali z jiného konce. S tanečním hitem „I Won´t Tell You“ by se mohli uchytit i na jiných pódiích, než rockových. Nicméně jde jen o náladové výchylky, které nezastřou, jak moc se tato kapela opakuje a tento dojem nezvrátí ani občasná inspirace u jiných spolků. Ze skladeb jako „I´m Not Afraid“ by i LINKING PARK měli radost. Zábavnost alba, jak už to bývá, kulminuje zhruba v polovině, skladby „I Like It“ a „The Pain“ v sobě mají to nejlepší z aktuální tvorby LACUNY a ukazují, že tito Italové ještě mají svým příznivcům co nabídnout. Pak už ale „Shallow Life“ začíná upadat a nezachrání to ani metalové sólo (zvané „Slashovo“) v „Unchained“, ani slaďák „Wide Awake“. Druhá půle alba je v podstatě jen dobře odvedenou rutinou. To zajímavé a zábavné je v první šestici. „Shallow Life“ sice vyznívá lépe než „Karmacode“, ale vyčerpání vlastní studnice nápadů je pro skupinu smutným faktem už od „Comalies“, ze kterého ani aktuální veselá deska nepřináší vysvobození.
Zpočátku jsem „Shallow Life“ bral jen jako další desku, kterou se LACUNA snaží uživit, pak mě tohle album začalo bavit, ale časem jsem se vrátil k původnímu názoru. „Shallow Life“ je jen další z řady, byť lepší než „Karmacode“. Souhrnem, jde o lepší průměr.
5,5 / 10
Cristina Scabbia
- zpěv
Andrea Ferro
- zpěv
Cristiano Migliore
- kytara
Marco Biazzi
- kytara
Marco Coti Zelati
- basa
Cristiano Mozzati
- bicí
1. I Survive
2. I Won’t Tell You
3. Not Enough
4. I’m Not Afraid
5. I Like It
6. Underdog
7. The Pain
8. Spellbound
9. Wide Awake
10. The Maze
11. Unchained
12. Shallow Life
Shallow Life (2009)
Karmacode (2006)
Comalies (2002)
Comalies (singl) (2002)
Unleashed Memories (2001)
Unleashed Memories (singl) (2001)
Halflife (EP) (2000)
In A Reverie (1999)
Lacuna Coil (EP) (1997)
Vydáno: 2009
Vydavatel: Century Media Records
Stopáž: 44:04
Produkce: Don Gilmore
Studio: NRG Studios
poslouchatelna klasika...
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.